NP Kruger a finále

O Krugru jsem měl dost rozporuplné informace, někdy docela negativní. I to byl jeden z důvodů,  proč se tam podívat.
Snad proto, že jsem neměl žádná velká očekávání, jsem byl vysloveně nadšený.
Viděli jsme spoustu zvířat,  jen na velké kočky jsme měli smůlu,  i když se dle info na recepcich potulovaly docela blízko.
Ale slonů jsme viděli mraky, nosorožců celkem 5, spousty všech možných druhů antilop, zebry, žirafy, hyeny... Fakt hodně zvířat.
Parky v jižní Africe se zásadně liší od parků východní Afriky.  Cesty jsou zde udržované a tak není nutné auto 4x4, poplatky jsou daleko levnější a není nutno si kupovat balíčky služeb od místních touroperatoru. Půjčení auta není drahé a tak si návštěvník může užívat svobody ježdění podle chuti.
Kempy jsou skvěle vybavené, samozřejmostí jsou grily a obchůdky s velkým sortimentem a normálními cenami. Z toho je jasné,  že zakladem našich večeři je maso na grilu.
Vstáváme před pátou a s rozbreskem vyrážíme na ranní safari a až potom snidame.
Dalo by se tady být klidně týden.
Užíváme si poslední ráno,  nechce se nám do Joburgu a tak nám čas na návrat vychází opravdu jen tak tak. Což se nemá dělat.
Dostáváme se do zácpy kvůli havarce,  hodinu čekáme a přesně ta hodina nám bude chybět.
Posledních 300 km uhanime co náš Hyundai zvládne. Přesto vracíme auto s pulhodinovym zpožděním. Katka se trochu zavrti před prebirajicim technikem a udělá na něj oči, rázem jsme auto vrátili včas.
Ještě se rychle prebalit a převléknout, poslední peníze utratit za pivo a jdeme se odbavit.
Byl to nádherný výlet!

Cesta do Krugru

Ráno nákup jídla (a pití) na 2 dny, zajet vyzvednout pas (bohužel se s panem neuvidíme osobně, nechal nám ho v recepci) a uhanime na východ.
NP Kruger je nejstarší park v Africe a jeden z největších.  Má plochu jako čtvrtina Česka a po nedávném propojení s NP Hwange v Zimbabwe a NP Limpopo v Mozambiku se stal po Serengeti a okolí druhou největší soustavou parků v Africe. Je zde obrovské druhové bohatství zvířat a dokonce je to jedno z posledních míst, kde dochází k přirozené migraci.
Z Jo-burgu to je 400 km. Zpočátku po petiproude dalnici,  která se postupně zužuje do kvalitní silnice.
Náš kemp, který jsme si objednali přes internet včera večer, je přes park ještě docela daleko, tak musíme na bráně slíbit, že se nebudeme zdržovat a pojedeme rovnou. Ale copak se to dá? Vidíme spoustu impal, vodusky,  kudu, žirafy a těsně před kempem jsme vjeli do stáda slonů. Samice s mláďaty,  bylo jich fakt hodně. Když jsem se pokusil skrz ne proklickovat, protože kemp mel za chvíli zavřít, vyběhla proti nám vůdčí samice a použila hned všechny tři signály výstrahy: roztažené uši, chobot vzhůru a výstražné troubení. Ale to už jsem tam měl zařazenou zpátečku a mazal zpět na plný plyn.
Poté před námi defilovaly další a další slonice s mláďaty. Limit do kempu jsme stihli jen tak tak.

Den plny neuveritelnych zazitku.

Den byl opravdu plnotucny.
podarilo se nam vstat brzy, o pul seste. Snidame zbytek vina ze vcerejska, balime. Petr v nasem seznamu pozorovanych zvirat zaskrtne nosorozce, ktery prisel v noci k napajecce.
Jedeme na ranni safari, chceme videt lva. Ale mame smulu, krouzime, bez uspechu. Tlaci nas cas, uz musime jet. A najednou je to tady, lev primo u cesty, pekny macek. A ted uz opravdu na letiste, kdyz najednou pres cestu prebehne karakal a pak na nas kouka z rosti. Krasna kocicka, poprve ji vidim v prirode. Jeste mala scenka se slonem, kdyz mi chcipnul motor prave ve chvili, kdyz mi roztazenyma usima naznacoval, ze je mu nase pritomnost dva metry od nej uz dost neprijemna.
Na letisti vse v pohode, odevzdani auta bez problemu, stihame jeste predodletove pivo, vse dnes klape jak na dratkach.
Jako podeovani Katce za skvele pripravenou cestu kupujeme unikatni cyklodres Big Five.
Let do Johanesburgu v poho, zavazadla bez problemu, uz se jen rozloucit s klukama, kteri leti primo domu. My si vyzvedneme auto a jedeme do NP Kruger, moc se na nej tesime.
V tu chvili Kacka zjistila, ze nema pas. Zapomnela ho v letadle.
Snazime se spojit s uklizeci cetou, pry ho hledaji, nenasli. Tak ztraty a nalezy, policie, nic. Mezitim letadlo odletelo do Durbanu.
Rychle menime plany. Pujcujeme auto, ale misto do Krugru jedeme do Pretorie, kde je ceska ambasada. Na hotline ambasady si domlouvame scbuzku na zitra, dnes je nedele, zitra pas bude, jen se jeste Katka musi vyfotit.
Dalsi vetsi problem je, ze v nem ma indoneske vizum, kam leti za dva tydny. Nechat si udelat novy pas a jeste stihnout vizum muze byt velky zadrhel.
Najdeme si bydleni a jdeme na veceri. Najednou Katce vola nezname cislo, je to pan, ktery letel z Durbanu do Johanesburgu a pas nasel. Byla u nej i elektronicka letenka s katcinym cislem.
Domlouvame schuzku na zitra rano a davame pivo na oslavu.

Foto z cesty do Ado

Homelesaci na benzínce, kola v autě a jedeme do Ado, první slon.

Do NP Ado

Cyklistický program na skončil, ale kola ještě potřebujeme.
Vstáváme ve 3, balíme a po noční N2 jedeme na benzinku. Je nečekaně chladno, ale je to jen 6 km. Naštěstí není takřka žádný provoz. Za pár minut by měl jet náš bus do P.E. (Port Elizabeth). Po půlhodině zpoždění trochu nervoznime,  kontrolujeme čas a datum na jizdence koupené už v Česku přes internet,  vše sedí. Naštěstí máme číslo na hotline,  dozvídáme se, že bus měl problém s vodním čerpadlem a má dvě hodiny zpoždění.
Klepeme se zimou, poprvé vytahujeme spacáky a balíme se do nich. Nechceme jít dovnitř,  abychom bus neprehledli.
Naštěstí Tomáš včera koupil červené krabicové, kvalita odpovídá naší homelesacke situaci, popijime patoky a čekáme.
Bus přijíždí ještě o chlup dřív. Nechce se mi spát, pozoruji ubihajici krajinu. Na kole by se tu jelo dobře, nejsou tu moc kopce a navíc podle frekventované N2 vede paralelní klidná silnice. Ale už tu není nic příliš zajímavého, jen zemědělská krajina, farmy a pole.
Po dvou hodinách jízdy jsme v PE. Naposledy sedame na kola, máme to 12 km na letiště, kde máme objednané auto. Vše klape, timing je dokonalý.  Petr pichnul zadní kolo 100 m před půjčovnou. To už se dotlaci .
Za pár minut jsme naložení v autě, ještě si jen vyzvedneme u Katcinych kamarádů balíky s vaky na kola a stanem, které jsme sem poslali z Cape Townu,  a uhanime do NP Ado. Je to kousek.
Africké parky miluju. Pozorovat ve volné přírodě divoká zvířata je fakt zážitek. Ado je mimořádný tím, že leží na břehu moře. Kromě tzv Velké pětky (slon, nosorožec, buvol , lev a leopard) se zde dá vidět i velký bílý žralok a jižní velryba. Tedy Velká sedma .
Na safari trávíme celý zbytek dne. Přestože park není příliš velký, je druhově bohatý a je zde spousta zvířat. Hned na úvod vidíme pěkné stádo slonů přímo u napáječky a pak si jen odskrtavame v seznamu, který jsme dostali u brány: buvol,  zebra, kudu, buvolec,  želvy... Všechno na par desítkách km.
Do poslední minuty před zavřením brány do kempu si užíváme. Pak rychle zabalit kola do transportních vaků, připravit se na zítřejší let a je tady voňavá africká noc, do které se ozývají všechny zvuky noční buše.

Foto ze seakajaku

Konec cyklistiky

Máme ujeté 1000 km a viděli jsme všechno, co bylo v plánu. A navíc nám zbyl jeden den, který jsme měli jako rezervní. Super, ne?
Tak jedeme na mořské kajaky. Samozřejmě na kolech, sjíždíme opět z náhorní planiny k moři a děsím se toho, že to budeme odpoledne drtit zpátky nahoru.
Je krásně.  Vidíme několik baboonu,  mangustu,  spoustu ptáků. U moře kormorany a husice nilske.
Na kajacich vjíždíme do kaňonu Storms River. Je úzký, hluboký, voda v něm je brakicka a žijí zde vydry.  Skály nad námi vykrajuji z oblohy jen úzký krivolaky proužek nebe. Po skalách tečou potůčky vody, v obrovských jeskyních bydlí netopýři a na kamenech se sluni damani.
Padlujeme kaňonem vzhůru, koupeme se ve hnědé vodě zbarvené tlejicim listím a zelezitou půdou. Nádhera.
Výjezd strmym stoupáním zase tak moc nebolí.
Budík natahnem na 3 ráno, zítřejší den bude náročný.

Most, že kterého se skáče nejvyšší bungee jumping na.světě.

Par fotek - máme za sebou 1000 km na kole Jižní Afrikou

Katka a baboon, etapa po N2 a nocleh v punkerskem hostelu.

Do Storms River

Poslední etapa pro nás byla trochu neznámá a lehce jsme se jí obávali. Už na letmý pohled do mapy je jasné, že to bude kolem stovky když pojedeme po hlavní silnici N2, a víc, když si to něčím zpestrime.
N2 je hlavní dopravní tepla podle pobřeží, něco mezi dálnicí a rychlostní silnicí.  Ale jede se po ní nečekaně dobře. Až na drobné výjimky, kdy těsně kolem nás sviští kamiony, máme pro sebe široký vedlejší pruh. Přeje nám i vítr, dneska snad poprvé fouká do zad, uhanime slušným tempem.
Doprejeme si i zajizdku do Nature Valey,  přírodního parku, po staré trase N2. Klesání serpentinami až dolů k moři a pak zase vzhuru na náhorní planinu . Takhle vedla legendární Garden Route ještě před tím, než byly vystaveny obrovské obloukové mosty přes údolí řek.  Je jich zde několik a z jednoho se skáče nejvyšší bungee jumping na světě - 216 m. Sledujeme skokany z dobře umístěné hospůdky na hraně utesu.  Máme skvělý čas a tak si to můžeme dovolit.
Vítr do zad je fakt skvělý pomocník, na tachometru máme 110 km a přesto dojizdime za světla.
Náš dnešní hostel je docela punk. Stluceny z různých klad a prken, potuluji se tady psi, koza a koně.
Zdi jsou popsané vzkazy od hostů.
V koupelně: Škoda, že jste tu nebyli včera, bylo tady krásně uklizeno.
Na chodbě: Když v kuchyni potkáš koně, nemusí to nutně znamenat, že jses dobře zhulenej.
Taky jsem ho tam potkal .
Protože jsme si zarezervovali ctyrluzak,  spíme na osmiluzaku s partou mladých a veselých, kterým je úplně jedno, že jsme dnes urazili 1000 km z Cape Townu.
Petr spí v sekci tří mladých slečen. Normálně v noci docela chrape,  už jsme si na to zvykli , ale dneska je úplně potichu. Jsi zbabělec, řekl mu ráno Tomáš,  bal jsi se chrapat mezi zenskejma.

Pokrevní bratři

Včera jsem se s Tomášem sbratril jako Vinetou a Od Shatterhand. Ale nemuseli jsme si nariznout nožem zápěstí, jen jsme si vyměnili sedla.
Ale popořádku.  Tomáš už několik dnů jezdi převážně ve stoje a přiznává, že nezvolil nejšťastnější typ sedla. Když jsem mu nabídl svoje, spíše zertem , tak viditelné pookral.
Oběd jsme si dávali na nádraží, kde poslední vlak jel před 8 lety. K tomu dvě lahvinky růžového a pak jsme si s Tomášem vyměnili sedla. Bylo to nesmírně intimní. Jsme teď vlastně bratři.
Tak jsme se rozhodli,  že na potvrzení našeho bratrství si vyměníme ženy. Ale to Tomáš záhy poté zavrhnul.
Navrhnul jsem výměnu dcer jako manželky. To Tomáš ale taky hned zavrhnul, i když katka souhlasila.
Tak asi zůstane u tech sedel.
Zbytek etapy jsem jel převazne ve stoje. Ale co by člověk pro brachu neudělal!

Foto pštrosího dne

Petr na pstrosim rodeu a katka v mlznem sedle. Na závěr kouzelná zátoka Vic Bay, ve které jsme spali, ale vyfocena až ráno, protože ke dojeli potmě.

Ve znamení pštrosa

Rano jsme zjistili, že nám někdo ukradl ze šňůry všechno čisté prádlo, které jsme tam včera povesili.  Tedy téměř všechno, co máme.  Hned jsme si šli postěžovat správci. Je z toho úplně prepadly,  asi o černochach ví svoje. Dokonce včera, když nás ubytovaval na osmiluzaku, říkal: Ale nebojte,  žádnej černej tam s vámi spat nebude!
A teď tohle!
Chodí kolem, kroutí hlavou... Pak se najednou objeví, pusu rozesmatou od ucha k uchu, a ukazuje za barák. Veškeré naše prádlo visí u sousedů. Trochu jsme se včera po návratu z hospody spletli a povesili ho na vedlejší dvorek.
Ke snídani jsme si objednali pštrosí vejce, ale porad ho nenesou, prý bylo zkazene.  Tak máme slepičí.
Vyrážíme přesně opacnym smerem, než je náš cíl, protože petr si potřebuje zajezdit na pstrosovi.
Z první farmy ho rovnou vyhodí, že je přes váhu. Ale pak přichází ke slovu stylista Tomáš. Přes cyklistické kalhoty mu navlikne kraťasy. Kraťasy maskuji,  cyklokalhoty pod nimi stahují. Místo cyklodresu volné tričko, pod kterým se schová pupík. Čelenka zmenší hlavu.
Na dotaz petr směle odpoví, že váží 74 a je mu uvereno.
Pštros se ale nenechá zmást maskovacim outfitem a při pohledu na petra hned ví svoje. Pohaneci mu musejí stáhnout krk hákem na tyči a na hlavu natáhnout fusekli. Pak se nechá osedlat.
Petr vyrazí po kruhové aréně a vedle běží dva černoši, každý z jedné strany, a popírají ho.
Po dvou kolečkách je vyhozen ze sedla, zachycen před pádem a postaven na nohy.
Cíl je splněn, můžeme vyjet. Od moře nás deli ještě jedno pohoří. Stoupáme do kopce, desítky km do hor. Je vedro, protivitr námi clouma . Pak se zanorime do mlhy,  silnice se zlomí dolů a prudkymi serpentinami se ritime k moři.  V prvním městě jménem Gorge se nedaří sehnat bydlení. Paní v hostelu má obsazeno,  ale je velice ochotná,  telefonuje, a daří se ji sehnat bydlení ve Victoria Bay. Je to sice asi 12 km, už je tma,  ale to dáme.
Už hodně potmě sjíždíme do kouzelné zátoky. Je tu jen několik domečků a jeden z nich hostel. Příjemný pan nám udělá večeři a dá svoje pivo. Prodat ho nemůže, nemá licenci na alkohol. :-)
Máme za sebou 96 km přes hory, pod terasou sploucha moře a je nám fajn.

Foto z cesty z Mossel Bay do Oudtshoornu

Auto s vlekem, kterým nás hodný pan svezl, vyhlídky po cestě a pštrosí steak k večeři.

Jak si chtel Petr zajezdit na pstrovi - kapitola 1

Petr si nekde precetl ze v JAR se da jezdit na pstrosovi. Umanul si, ze to dokaze. Zjistil si ze na nasi trase budeme projizdet nedaleko Oudtshoornu - sidla pstrosich baronu a ze tam za kazdou cenu musime jet. A my naivky jsme mu to odsouhlasili. Preci musime kamarada podporit ve splneni snu. Jenze to jsme jeste netusili (ja teda trosku protoze jsem cestu planovala) co to obnasi. Predne jsme se museli od more dostat pres hory do vnitrozemi kde jsou pstrosi farmy. Na kole to nestihame, musime si pomoct jinak. A tak kdyz snidame na terase naseho vlakoveho hotelu radime se jak to provest. Vedle sedi parek jihoafricanu kteri cas od casu skoci do naseho tlachani se zvidavymi dotazy typu odkud jste? Kam jedete? Celou dobu na kole? Waw...Tak nenapadne nadhazuji ze shanime auto ktere nas odveze do Oudtshoornu jestli nekoho nezna. CHvili se dohadujem a pak pan povida ze je majitelem pneuservisu nedaleko od nas a ze nas tam hodi. Tak to je pohoda. Jdeme si jeste podivat do Diazova muzea na repliku lodi se kterou v roce 1488 obeplul afriku a pak se vydavame hledat pneuservis. Pan je rad ze nas vidi. Dokonce si pujcil vlek a tak za chvili mazem do hor. Kluci sedi na korbe a ja vevnitr. Skolila me trochu naka chripka tak jsem rada. Za dve hodky a cca 1000 vyskovych metru uz vystupujem na hlavni tride Outshoornu. Petrovi zari oci. Ma dobre naslapnuto...K veceri si davame pstrosi steak, co jineho. Petr se nejdriv boji ze to z nej ten jeho pstros zitra uciti ale pak mu to neda a zakousne se do stavnateho masa. A jako poslednich par veceru i dnes u vecere diskutujeme Petrovu hmotnost. Pry se citi na 79 kilo (povolena vaha pro jezdeni na pstrosovi je udajne 80).Tomas mu doporucuje nekolik outfittu ve kterych petr vypada hubene. Resi se jestli vypada hubenejsi v celence nebo bez ni a dalsi veci. pred spanim a po trech lahvich vina jdou kluci veset cerstve vyprane pradlo a pak usiname se zvedavosti jak to zitra dopadne.
K.

Originální hostel ve vlaku v Mossel Bay

Do Mossel Bay

Strašně smrdime. Když člověk 3x zmokne a uschne, a pořád má na sobě stejné oblečení, tak smrdí jak mokrý pes. A to jsme my.
Ale popořádku.
Ze Střelkového Mysu jsme jeli zemědělskou krajinou, žádná velká pecka, ale na druhou stranu celkem příjemnou. A hlavně s minimálním provozem.
Viděli jsme dost zvířat. Nějaké antilopy (asi springboky), prejeteho dikobraza, kterému jsme ukradli par ostnu, hodně dravých ptáků, plamenaky, želvy, hodně endemickych modrých jerabu a divokých pstrosu.
Petr už několik dnů mluví o tom, že se chce svést na pstrosovi ve vyhlášeném pstrosim městě Outshorn. Jen má trošku problém s váhovým limitem 80 kg, který lehce překračuje, o pár kilo. Také mu to u každého jídla připomínáme. Ale Petr rad papá a tak se to pak snaží vykompenzovat délkou etap.
Druhý den se blížíme k Svelendamu, když začne fakt huste pršet. Navíc poslední km dojizdime po hlavní silnici, ale naštěstí je neděle s malym provozem.
Ve městě jsme v 5, mokri a klepeme se zimou. Máme koupené lístky na bus odjizdejici v 11, co budem do té doby dělat?
Naštěstí je hned vedle zastávky příjemná hospůdka, dokonce s krbem, během večeře a následné degustace jejích vinných zásob trochu uschnem.
Podruhé zmokneme při čekání na bus a potřetí když z něj v pul druhé ráno vylezeme a jedeme nočním městem k našemu bydlení.
Přestože máme zálohu zaplacenou už z domova, nevědí o nás, telefonujeme,  jsme mokri, unavení a nevyspali , nakonec se to nějak vyresi.
Tenhle hostel je originální, spí se v lůžkových vagonech a pod oknem šumí moře.
Ale moc si toho neuzivame,  všechno máme vlhké a smrdime.
Ale tím jsem vlastně začal.

Tam kde si Atlantik podava ruku s Indickym oceanem

Je to jeden z vrcholu naseho putovani. Zbyva poslednich 7 km k dosazeni nejjiznejsiho bodu Afriky, ale stejne se nam z prijemneho hostelu vyzdobeneho surfovymi prkny, obrovskym papuskem (zivym) a kulecnikem ktery hraje pes nechce. Davame startovaci pivo, nas kazdodeni zvyk a vyrazime. Na Strelkovem mysu je necekany klid, foti se tu par Nemcu a Jihoafricanu, tak se taky pridavame. Teda Jarda nejdriv lepi kolo a pak se plazi pod lavickou a hleda kesku. Je to tu moc fajn. Predstavujem si pocity davnych moreplavcu kteri se tudy plavili, jejich radost kdyz se jim konecne prid lodi otocila k severu a cesta do Indie byla volna. Hodne lodi tu take ztroskotalo ale jak rika Petr, tady ztroskota jen traged. To je strasna ostuda tady ztroskotat, to bych fakt nechtel.
Katka

O Jihoafricanech

Jedna z nekolika věcí,  na které jsem tu byl zvědavý,  bylo vztah bílých a černých Africanu. Nechci říct původních a přistěhovalců, protože přistěhovalců je tady naprostá většina, ať už bílí, černí nebo jiní.. Ať už to jsou  prvni Holandane, pozdější Britové, jejich otroci z Malajsie,  Srí Lanky a Mozambiku nebo dělníci, kteří přišli pracovat do diamantových dolů.
Všichni to jsou dnešní Jihoafricane.
Přestože apartheid skončil před čtvrtstoletím, pořád zde bílý a černý svět žije odděleně a příliš se neprolina. Města mají své bílé a černé čtvrti, v bílých jsou kostely a v černých často mešity.
My se setkáváme prakticky pouze s bílými. Všechny hostely, obchody, hospody, které navštěvujeme, patří bílým. Ano, je zde černý personál, ale ten jen tiše pracuje a nekomunikuje. Až trochu škoda. Vlastně o nich nic nevíme.
Nicméně snad úplně všichni lidi, které jsme tu potkali, jsou skveli. Nejsou to zadní namysleni Britové, ale příjemní, skromní a komunikativní lidé. Jsou moc fajn, takoví normální a lidsti,  je to veliký bonus této země.

Foto ze Střelkového mysu

Tady se stéká Indický oceán a Atlantikem.

velryby

Kdyz do Cech prichazi zima, pozname to tak, ze ptaci odletaji pryc. Jihoafricane vsak maji jineho posla. Blizici se zimu zde znaci priplouvajici velryby jizni, ktere v cervnu (nasem listopadu) priplouvaji do zdejsich teplych (pozor ve velrybim meritku teplych) vod, aby zde privedly na svet mladata. Pomaha jim v tom take zdejsi melke piscite dno (mala velrybatka jsou ze zacatku asi dost nesikovna v technice plavani), ale hlavne bezpeci, nebot zde jim nehrozi zadny rybar s harpunou. Cely zaliv Walker Bay byl vyhlasen prirodni rezervaci a diky tomu je Hermanus stredobodem vsech pozorovatelu velryb. Svetovy fond na ochranu prirody ho prohlasil za jedno z nejlepsich mist pro pozorovani velryb ze souse na svete. Mestem prochazi "velrybi vyvolavac", mestsky zamestnanec, ktery troubi na kelpovy roh a nese tabuli s napisy kde lze ktery den velryby spatrit. Na dne zalivu je ulozeny hydrofon a vy muzete v mistnim muzeu poslouchat "live velrybi koncert". Vsechno je to diky tomu ze jihoafricane v roce 1976 zakazali lov velryb a to v pasmu 200 namornich mil od sveho pobrezi a tak sem velryby kazdy rok spokojene priplouvaji a turiste je mohou videt temer odkudkoliv na celem jiznim pobrezi. Letos soud konecne zakazal Japoncum lovit velryby u pobrezi Antarktidy tak snad to prinese velrybi mir i tam.
Je zajimave ze velryby celou dobu pobytu u brehu jizni afriky nezerou. Takovy velrybi macek vazi az 40 tun a vlastne nekolik mesicu zije na dluh a koji mlade. Teprve az v arktickych vodach se poprve poradne nadlabnou.

Naklepany zadek

S Perly Beach se loučíme pomalu a neradi. Nakupujeme jídlo na cely den, protože dnes pojedeme krajinou bez hospod. Dáváme ještě startovní pivo, petr si u místní krejčí nechává sešit roztrhané kalhoty, pak ještě jedno pivo. Nechce se nám opustit tak úžasné místo. Nemůžeme se rozloučit, povídáme si, dostáváme darky, ale nakonec musíme vyrazit.
Je vedro, ale jen na slunci, vítr je studený. Na silnici leze želva, prenesu ji na druhou stranu, pak ještě jednu. Motaji se mezi auty, divím se, že ji někdo nepřijel.
Záhy konci asfalt a začíná kamenitá cesta na zbytek dne, čeká nás dnes 85 km. Šlo by to i kratší,  ale chceme navštívit městečko Elim,  které jako misii zalozili v roce 1824 moravští bratři. Vítá nás česká vlajka na náměstí a řada domků s doskovymi střechami jak vystřižené z ladovych obrázků. U rybníka chybí jen vodník.
Dál pokračujeme zemědělskou krajinou, která postupně přechází v národní park Strelkovy mys.  Vidíme dost zvířat, zejména modré jeřáby, což je místní endemit. Pak nějaké antilopy, spoustu pstrosu,  krepelek,  papoušků.
Opět jedeme téměř celou cestu proti větru, je to dost únavné.
Úžasný hostel na dnešní noc nám kromě postele nabízí k večeři i točené pivo a steak z kudu.
Byl to skvělý den.

dneska pise Katka

Vcerejsi den byl jak vysity z Povidek Jizni polokoule. Proste vsechno uplne obracene. Zacali jsme v luxusnim mestecku Hermanus kam se sjizdeji jihoafricti duchodci aby zde v poklidu za zpevu velryb a sumeni oceanu utraceli nasporene penize v mistnich tavernach. Romantika jak ze zurnalu. Po 20 km si davame ruzove s rybou k obedu a tomas si u teto prilezitosti kupuje
uchvatne nove kalhoty jako nahradu za ty ukradene. Pry aby mu to sluselo az pujde vecer do santanu.Po dalsich 20 km si davame dalsi tocenace a znovu primo z hospody koukame na velryby. Mistni opilec zadoni at mu prelejem trochu piva do jeho poloprazdneho pulitru.CHvili nam trva nez nam dojde co chce. No mame to odsud uz jenom 15 tak preci nepojedem rovnou ale vezmem to tady tou zkratkou rika Petr. Vsichni souhlasne prikyvujem, byl to dneska jenom asfalt tak se potrebujem trochu protahnout. No takhle kdyz se na to zpetne divam...mel nas zarazit uz fakt ze chlapik ktery nas do rezervace poustel a jeho dva pomocnici meli holiny az pod kolena, ve 30 stupnich! Tlacit nalozeny kola pisecnymi dunami na zaver 70ti km etapy...:-) proste si to umime zprijemnit. A zaverecny vecer v mistnim santanu In the middle of nowhere,kde Tomas ve svych novych kalhotech vyzval k tanci mistni velrybu ktera ovsem kupovala panaky Jardovi nscez se do toho vlozil Petr ktery cely otekl do obrich rozmeru nejspis proto aby byl velrybe vice sympaticky...proste Tornado Lu na jihoafricky zpusob. Pani hospodska nas odvezla domu kolem pulnoci a jak nam prave sdelil nas pan bytny u snidane. Vy jste se vcera dobre bavili ze? Oni mi z hospody volali at si vas odvedu.

Do Hermanusu

Ujet 90 km za den není problém. I když je to natezko,  trochu kopcovite a třetina z toho po prašných sotolinach. Ale skoro celou dobu proti silnému větru, to fakt vyčerpává.
Vstáváme brzo, nezdržujeme se snídaní a rovnou vyrážíme. Až v prvním průsmyku Franshhoek Pass si dáme hrst oříšků a lok vody z bidonu.
Projíždíme rezervaci Hotentot Holand. Měli by zde žít zebry, paviani,  několik druhů antilop a leopardi. Viděli jsme antilopu losí, to je úplně největší antilopa.
Průjezd pitoreskni venkovskou cestou mezi farmami a vinicemi Van Der Stelpas byl úžasný. Ale posledních 30 km po frekventované silnici byla otrava. Sice je zde široká krajnice běžně využívaná cyklisty, ale ten protivitr je fakt vopruz.  Pronásleduje nás prakticky nepřetržitě,  občas mám pocit, že mi vyfoukne mozek z hlavy, jako to udělal provencalsky mistral van Goghovi .
Městečko Hermanus je mimořádně přívětivé.  Stará příjemná paní provozuje hostel. Mluvi směsi angličtiny a afrikanstiny,  naplní pračku naší špínou a doporučí hospodu na večeři. Snídaně bude u ni v obýváku.
Doporučená hospoda je beznadějně narvaná, ale naštěstí není jediná. Z nábřeží přímo pozorujeme velryby, byly by vidět i od našeho stolu v hospodě, kdyby se mezitím už nesetmelo .
Velryby jsou zde vidět kousek od břehu. Priplouvaji sem rodit mláďata, teď končí jejich sezóna. Dnes jsme je videli hodně na dálku, ale bývají i těsně u pobřežních skal. Snad bude další den příznivější.

Mezi vinicemi

Kromě toho, že je Stellenbosch studentské mesto, je i centrem světoznámé vinařské oblasti. Dnešní etapa měla být pouze oddechova, jen 37 km. Ale nějak se stalo, že jsme vyrazili trochu jiným směrem,  jak řekla katka, prozkoumat rezervaci UNESCO Jonkershoek.
Ještě před tím jsme projeli město Stellenbosch,  udělali par fotek, vypili nějaké pivo a tak není divu, že už bylo skoro poledne, když jsme vyrazili.
Po pár km v poledním žáru se nám postavilo do cesty vinařství, které zvalo na ochutnávku,  čemuž jsme nemohli odolat. Vína měli fakt výborná.
Tak stalo,  že jsme se trochu zdrželi, nicméně krásnou bikerskou cestu rezervaci jsme si pak skvěle užili.
Po návratu do Stellenbosche zjišťujeme, že jsou 4 hod odpoledne a my vyrážíme na dnešní oddechovou etapu.
Oddechová etapa se jmenuje podle toho, že si člověk oddechne,  když ji má za sebou.
A pak jsme už jen ujeli těch necelých 40 km přes dvě sedla proti větru a radovali se, že jsme našli spaní.
Byl to pěkný den.
Ale máme toho plné zuby.

Na cyklisty jdou zde zvyklí

Do Stellebosche

Převažující směr větru je tady jižní. To znamená studený, fouká přeci od Antarktidy. A dnes docela silně.
Dokud ho máme v zádech, tak je to skvělý pomocník. Ale brzy se stocime a jedeme podle pobřeží na východ. Mohli bychom se kochat pohledem na obrovské vlny,  kdyby nám zároveň vítr nehazel do očí písek, který zvedá z pustých pláži.
Navíc tu je docela provoz. Ale naštěstí to netrvá dlouho, zahybame do vnitrozemí a začíná to být zajímavější.
Projíždíme cernosskymi predmestimi, tisíce malých domečku. Některé pěkné,  upravené, třeba i se zahrádkou. Jiné poslepovane ze všeho možného. A u toho řady kadibudek,  místní toitoi. To musí být poranu místo plné ruchu a milých setkání!
Máme několik defektů od jakýchsi mistnich nepříjemných ostnatych rostlinek. Lepim přímo vedle jednoho tohoto satelitu. To jsou vlastně takové místní Průhonice, říká Tomáš. Kolem jede auto polepene reklamami na kola a nějaký cykloshop . Chlapík vykoukne, zeptá se, zda jsme ok a přidá radu,  ať jsme opatrní. Jasně, že budeme.
Další defekt se Petrovi vyloženě povedl. Přímo před vjezdem do farmy Buchery s prodejem vína. Než zalepime,  máme v sobě láhev vína a klobásky.
Stellenbosch je druhé nejstarší město v JAR. Je příjemně malé, je zde universita na které se vyučuje v afrikanstine, a tedy je plné studentů. Na ulici to žije, slečny všech barev v minisuknich a sateckach na ramínka, přestože i tady fouká studený vítr. Všichni zmasteni, pokrikuji na sebe, baví se, pohoda. Ze by dnes slavili mezinárodní den studentů 17.11.? A nebo to tady je tak každý den?

Myš Dobré Naděje

Rano Tomáš zjistil, že mu včera někdo ukradl z kola expediční lékárnu, kterou mu jeho žena Majka velice pečlivě sestavila, a taky část oblečení. Zbyly mu jen troje spoďáry a 3 páry ponožek. No, pořád toho má víc, než s čím jsem já odjížděl z prahy. Dokonce si myslím, že ho pámbu potrestal za to, že nedodržel můj seznam doporučeného vybavení. Dokonce s sebou mel i pyžamo! Ale to mu naštěstí taky slohli. Jen má teď Tomáš problém: Já jsem.vlastně úplně selhal! Měl jsem na starost lékařské zabezpečení a přípravu pitné vody. Pitná voda je všude a lékárničku mi třetí den slohli.
Začínáme u tučňáků. Katka si tu na chvíli  připadá,  jak když pracovala v bance HSBC. Tam byl taky samej tučňák: černý sako a bílá košile.
Dal jedeme podél útesů s monumentalnimi výhledy, užíváme si sluníčka, všechno tady kvete, pláně bez stromů porostlé jen keři, vypadá to tady jak na Novém Zélandu (katka), ve Skandinávii (petr), ve Skotsku (Tomáš).
Na Mysu Dobré Naděje svačina, focení se pstrosem,  neúspěšné hledání cache. Vracíme se vyfoukani od větru, spálení od slunce a naprosto nadšení.

Výlet na myš Dobré naděje

Odesláno ze smartphonu Sony Xperia™

Náš hotýlek v Simons Town

Na jih od Cape Town

Petr má talent objevovat tajné stezky i tam, kde nejsou, a nezklamal ani v Kapském Městě. Ale musím uznat, že během výjezdu na úpatí stolové hory jsme nepotkali ani jedno auto.
Vyletu nahoru lanovkou v mlze a dešti se dobrovolně vzdávám,  raději hlídám kola a čtu si.
Další trasa velice pestrá: opuštěná asfaltka zavřená kvůli sesunum, sotolina,  tlačení kol dolů strání, single track,  hlavní silnice, asfaltová cyklostezka... atd.
Poprvé blikacky a dojezd potmě.
Nocleh v krásném městečku Simons Town.
Skvělý den!

Searching for sugarman

Kdo jste viděli ten úžasný film, tak víte
Ostatním velice doporučuji shlédnout. A pro Miloše mám malý dárek.

Waterfront

Waterfront je jméno starého obchodního přístavu, který je dnes obchodním a kulturním centrem. Kromě nákupů skýtá několik skvělých hospůdek. Mají vynikající seafood a k zapijeni stejně výborné místní víno.
Při večeři petr zjistil,  že jediný z nás nemá spacak a při tom nám vyprávěl historku: jednou se pozdě v noci vracel domů a zjistil, že nemůže odemknout, protože žena nechala zevnitř klíč v zamku, a ani se na ni nedovolil a nedobouchal. Tak prelezl plot na zahradu a prespal v hadrovem obalu od grilu. Ráno ho tam našel pes, kterého žena poslala na zahradu vyvencit.

Cape Town foto

Odesláno ze smartphonu Sony Xperia™

Cape Town

Nemám rád popisné bloky. Třeba o tom, že je fakt nic moc sedět hodiny v letadle,  i když tě krmí a napajeji dobrutkami. Nebo o tom, že se nám neztratilo ani jedno zavazadlo. Jinak let s Emirates byl dobrý a zejména kolo zadarmo! Jen to pivo v Dubaji by mělo být aspoň za polovic. Těch 10 eur za sklenici je fakt moc.
Neumíte si přestavit, jak nebezpečné je jet na kole na poštu. Tedy pokud výlet plánuje petr.
Já ho naštěstí znám lip, než on zná sám sebe. Když jsme si sestavili kola (žádné poškozené ani doma zapomenuté části) a udelali balík s věcmi, které budou potřeba jen na zpáteční cestu (zejména vaky na kola a nějaké další drobmosti), bylo nutno vše odeslat do Port Elizabeth.  A tak jsme vyrazili na poštu vzdálenou jen 3 km.
Protože petra dobře znám, vzal jsem si i pláštěnku,  vetrovku,  celovku,  doklady, svačinu, mapu jižní Afriky a pojišťovací kartičku uniqua.
Dobře jsem udělal.
Po odeslání balíku petr pohlédl vzhůru a zavelel: jedem na signal Hill!
Jsa vybaven nejen už vyjmenovanou výstrojí, ale už i porci rýže se zeleninou ve svém bříšku, kterou jsem mezitím stihl zkonzumovat, jsem neodporoval .
Zpočátku příjemná vyjížďka se díky větru a lijaku změnila na tréninkovou přípravu legionářů (nebo SEALS) a tak mě zaskočilo, když hlavní aktér petr přiznal, že kromě chatrneho trička na.sobě je vybaven pouze svým odhodláním, což mu ve větru, lijaku a mlze ne zcela stačí.
Naštěstí mu kačka půjčila jedno ze.svých části spodního oblečení, které mu sice ne úplně padlo, ale přesto pomohlo.
Návrat do hostelu už proběhl hladce, jen jsme bohužel na rozmrazeni našich tel sptrebovali zásoby dobrutek na nekolik dnů.
Poučení:
1) nejezděte v Africe na postu
2) pokud ano, nejezděte s petrem
3) pokud přesto pojedete , nevěřte Petrovi,  že jedete jen na poštu
4) a každopádně si s sebou vezměte vybavení na tyden v severské prirode

Odletame a navidenku za 3 tydny a kousek

Katerina Lhotova

CK Adventura

Petrův problém

Petr na přípravném večírku slíbil zásobování naší výpravy vínem, ale druhý den od něj přišel tento mail:

Já tentokráte nepojedu s nosičem, ale budu mít vozíček za kolo. Renovovaným matematickým modelem jsem totiž zjistil, že abych odpovědně splnil můj úkol – zajistit víno pro cenou výpravu, tak  s sebou potřebuji vézt 200 litrový sud (a vyjde to jen o fous).

 

Posuďte sami:

 

Vstupní parametry matematického modelu:

-       Počet osob: 4

-       Předpokládaná spotřeba:

o    Snídaně: 0,4l na osobu za den

o    1. svačina: 0,2l na osobu za den

o    Oběd: 0,4l na osobu za den

o    2. svačina: 0,2l na osobu za den

o    Večeře: 0,7l na osobu za den

-       Počet dní: 20

-       Evaporace:  7%

-       Rezerva: 20%

 

Výsledek matematického modelu: 195 litrů.

Uvod

Do Jižní Afriky vyrážíme 4: já, dcera Katka a kamarádi Petr a Tomáš. Chceme si projet jižní část od Cape Townu po Port Elisabeth, převážně na kole, jen 2x se popovezeme busem.

Zvazovali jsme, jake vybaveni s sebou vzit, protoze pojedeme na tezko, s brasnami. Rozhodnuti je nebrat stan, jen lehky spacacek "kdyby nahodou", a bydleni v posteli si vzdycky nekde najit. Podobne chceme resit i jidlo.

Pocasi by melo byt prijemne, teploty kolem 20 a neprilis srazek, tak ani obleceni s sebou moc nevezeme.

Ukoly mame rozdelene takto:

Ja mam na starost technickou stranku - vybaveni a kola.

Kacka - planovani trasy a rezervace sluzeb na miste.

Tomas - expedicni lekarna, kterou mu zpracovala jeho prepecliva zena Majka. Jen se trochu obavam, ze z ni 2/3 vyhodim uz na letisti a ze zbytku zalozime novou nemocnici v Pretorii.

Petr - vinarsky program a zasobovani vinem. Zatim organizoval pripravu formou degustaci jihoafrickych vin a za to ho opravdu musim pochvalit.